První dny Nového roku, 21. ledna 2025

Milí přátelé,

zdravím vás v těchto prvních dnech roku 2025. Jaký bude? Jsou tací, kteří hledí do příštích dnů s optimismem. Buďme spíše těmi, kdo na něj pohlíží s nadějí. Mezi těmito dvěma pojmy je větší rozdíl, než byste si mohli myslet. Optimistický pohled posuzuje věci z té lepší stránky. To má svoji hodnotu. Existuje však nebezpečí, že pohled uvízne na povrchu skutečnosti, záměrně nevidí její stíny, protože může pramenit z povahového rysu či být výrazem nálady. „Křesťanská naděje není optimismus, ale mnohem víc!“ říká papež František. Naděje jde do hloubky, vidí skutečnost takovou, jaká je, s jejími světlými, ale i stinnými stránkami, dává jim smysluplnost a člověku vlévá sílu. Naděje je totiž dar. Je to dar Ducha Svatého, a proto o ní Pavel říká, že „nikdy neklame“
a nenechá se ani oklamat, ani zastrašit. Kéž nás Pán, na přímluvu Matky Boží, která chovala naději ve svém srdci během těch největších temnot od Velkého pátku do Velikonočního jitra, obdaruje touto milostí, která proměňuje všechno.

Možná jste si položili otázku, jak asi mniši trávili Vánoce a Nový rok. Popravdě řečeno, stejně jako ostatní dny v roce. Jako každý křesťan i mnich je zván, aby nezůstal jen u užívání si svátečních chvil, ale aby osobně prožíval a pronikal ono velké tajemství příchodu Božího Syna na svět, jehož přítomnost zde na zemi není pouhou historickou událostí, ale má moc i dnes proměnit naše životy.

Je však jeden aspekt, který o Vánocích více než v jiné dny roku, vystupuje do popředí. Jedná se o samotu. I mnich žijící v komunitě zakouší samotu a o Vánocích, které jsou typické právě tím, že jsou chvílemi intenzivního sdílení s našimi nejbližšími, ji zakouší ještě silněji. Neuzavírá se v ní však do sebe, nýbrž o to více otvírá své srdce soucitu se všemi osamělými, trpícími, zkrátka všemi, kdo klopýtají pod tíhou břemene života, a všechny je nese ve své modlitbě.

Jako novoroční přání přijměte, prosím, tento krásný text Jana Čepa. Věřím, že má schopnost oslovit všechny, kdo se ve svém životě nehodlají spokojit s brouzdáním plytkými mělčinami
a mají odvahu vydat se na hlubinu.

Jan Čep

Cesta na jitřní

   „Četl jsem kdysi jako chlapec povídku Václava Kosmáka, na jejíž název si už nepamatuji. Někde uprostřed polí, daleko od vesnic a měst, se setkávají okolo půlnoci starý a nový rok, stařec a jinoch. Je to chvíle jakéhosi bezčasí; jeden odchází a odevzdává vládu tomu, který nastupuje po něm. Stařec je unaven, pln hořkosti a zklamání. Mladík ho poslouchá nedůvěřivě, byť uctivě; je potají přesvědčen, že starý přehání, že svět není tak zlý, a buď, jak buď, že jemu samému se všecko povede líp. Cítí ve všech údech a ve všech cévách mízu nového života, svět se před ním otvírá jako nevyčerpatelný prostor naděje a dobroty.

   Stařec má v ruce motyku a kope si za řeči hrob. Nakonec přeje mladému více štěstí, než měl on sám, a uloží se s hlubokým povzdechem únavy a úlevy do země. Jeho dědic je dojat, ale není schopen ani představy, že jemu samému by se mohlo jednou dít stejně; že ten, který se ukládá
do hrobu, byl před nedávnem právě tak mlád jako on, právě tak pln jistoty a sebedůvěry. Nemůže se ubránit pomyšlení, že byl-li starý v něčem zklamán, nepodařilo-li se mu všecko tak, jak doufal
a chtěl, byl tím bezpochyby sám vinen.

   Zbývá nám ještě mnoho vykonat, přátelé, a naše naděje nemá konce, ať je nám dvacet let nebo osmdesát. Máme všichni v ruce páku Archimedovu a její opěrný bod je v našem srdci, v místě naší víry, naší dnešní úzkosti. Všichni spolupracujeme s Bohem nejenom na své vlastní budoucnosti, ale na budoucnosti celého lidstva. Každá naše myšlenka, každé naše odhodlání, každý pohyb naší lásky směrem k místu, kde stojí a trpí bližní, kde číhá a nenávidí náš nepřítel, dopadá těžce na váhy dějin a může změnit jejich směr.“

Srdečně O. Jiří, celerář opatství Nový Dvůr a jednatel společnosti Labora s.r.o.