Zameť si před vlastním prahem, 17. března 2025

Milí přátelé,

přijměte předjarní pozdrav z Nového Dvora. Dobu, která uplynula od poslední zprávy, bychom mohli pojmenovat heslem: „Zameť si před vlastním prahem!“

Mladí bratři se vrhli s vervou, odhodláním a důsledností do jarního úklidu skladů, dílen a do reorganizace prostor expedice našich zásilek. Cílem tohoto úsilí bylo zefektivnění a zpříjemnění práce bratří v tomto oddělení.

Řádnému úklidu neunikla ani duchovní rovina našeho života. Popelec udílený na Popeleční středu každému z nás připomněl, z čeho jsme stvořeni, protože jak říká žalmista, „jsme jen hlína“. Jako hliněný džbán můžeme být často rozbiti na kousky, ale Boží milost nás nepřestává zcelovat. Když nás hřích zavadí na scestí, cítíme se nehodni být milováni, nehodni Boží lásky, a přesto znovu a znovu k nám Ježíšova láska nepřestává promlouvat a zvát nás do slávy života naplněného milostí.

Zkrátka doba postní, do které jsme před několika dny vstoupili, by měla mít dopad nejen na náš žaludek, ale především na naše srdce. Otevřít ho dokořán a udělat v něm pořádný průvan, aby ho Boží milost mohla naplnit, aby ho Boží láska mohla z gruntu proměnit. To bude Bohu více milejší než všechna odříkání.

Bůh nám říká: „Nevymlouvej se, že jsi takový nebo makový! Tvá bázlivost, tvůj sklon k hněvu, ani tvá nechuť tě neomlouvají, pokud se nemodlíš. Neexistují žádné okolnosti ani charakterové vlastnosti, kvůli kterým by ti moje láska byla nedosažitelná!“ Znamená to, že každý z nás je volán k tomu, aby běžel za Ježíšem, bez ohledu na to, jak často bude klopýtat.

Ze srdce vám přeji pevné rozhodnutí, odhodlanost a vytrvalost v tomto postním maratonu, na jehož konci Vám přichystáme malé velikonoční překvapení. Do té doby vás jistě v této Bohulibé postní snaze podpoří i homilie našeho Otce opata z Popeleční středy.

Popeleční středa 2025

Svatý Benedikt v Řeholi pro mnichy poznamenává, že je velmi obtížné žít v souladu s naším povoláním po celý rok. Realisticky navrhuje, abychom se o to pokusili alespoň v postní době. Klíčem k tomuto obrácení je mlčení, ticho, které doširoka otevírá dveře k Pánu, dveře vždy úzké, dveře evangelia. Dveře, které ústí do modlitby.

Při mši svaté se všechny modlitby formulují jako „my“: „prosíme tě“, „obětujeme ti“, „děkujeme ti“, „žádáme tě“. Jediné modlitby, které jsou pronášeny ve tvaru „já“, jsou ty, v nichž každý člověk prosí o odpuštění svých vlastních vin: „Vyznávám se všemohoucímu Bohu…“, „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel…“.

Jak se skutečně modlit „my“? Jak může toto „my“ prorazit strop našeho kostela, sílit na cestě z chóru až ke sloupu Panny Marie, Trůnu Moudrosti, natolik, že se spojí v jediné „my“ mnoha údů, jejichž hlavou je sám Kristus? Jak můžeme oslovit „našeho“ Otce jediným hlasem, hlasem Krista?

Nejde jen o mnichy. Mám na mysli obrovské množství lidí, jejichž zástupci jsme před Bohem, naším Otcem, všechny obyvatele tohoto světa, s kterými nás pojí solidarita.

V Řeholi svatého Benedikta má mlčení, považované za dar od Boha, své místo mezi poslušností a pokorou. Abychom mohli přijmout tento dar je nutné se ztišit a naslouchat.

Umlčme stížnosti, které přicházejí s obtížemi, které nás přemáhají, s nečekanými zklamáními, pokaždé, když nás události překvapí nebo když ostatní kolem nás nereagují tak, jak jsme očekávali. Umlčme falešné ambice, které se v každém z nás ozývají, sny o tom, že se můžeme stát svatými dříve, než Bůh tuto proměnu svým vlastním tempem uskuteční. Umlčme touhu po moci, nechtějme mít jako jediní pravdu, vědět všechno lépe než ostatní, držet svůj život ve vlastních rukou. Umlčme plány, které nás vyvádějí z míry, plané emoce, touhy, které vedou do slepých uliček. Ponořme se do ticha, abychom se osvobodili od množství obrazů, které zahlcují naši mysl a kalí čistotu vidění: od všech těch umělých obrazů a zvuků, od nichž je tak těžké se odpoutat.

Naslouchejme Božímu slovu. Opravdu mu naslouchejme, když nás rozrušuje nebo znepokojuje, když nás utěšuje, když nás chce utvrdit v pravdě. Naslouchejme těm, kterým nerozumíme, protože mají co říci. Naslouchejme šumění větru v korunách stromů, protože i příroda se může stát místem, kde se zjevuje Bůh, daleko od moderního světa, do něhož jsme tolik ponořeni.

Umlčme lživé hlasy, které nás svým našeptáváním navádějí ke hříchu, a naslouchejme hlasu Otce, který nám nabízí to, co je dobré, znovu objevme plodný vztah závislosti, kterým naši první rodiče opovrhli v iluzi, že bez Boha bude všechno lepší.

Ztišme se a naslouchejme, zvláště v modlitbě před svatostánkem, kde k nám mlčky promlouvá vzkříšený Ježíš. Promlouvá ale mlčky… Umlčme své pocity. Umlčme svůj neklid. Umlčme dokonce i své vznešené myšlenky. Umlčme mechanické modlitby, jejichž středem jsme my samy. To vše v nás umlčme a znovu objevme důvěru dítěte, které se drží svého Otce za ruku a nežádá nic víc než jeho přítomnost. Abychom umlčeli hluk, který brání našemu vztahu s Kristem a vlastně i našim vzájemným vztahům, nemá smysl snažit se jej potlačit. To nepomáhá. Mnohem plodnější je vložit to co nás ruší do modlitby, do srdce Krista, který ví, jak vše utišit.

Ve tmách hlubokého ticha se cesta před námi rozjasňuje, a to stačí. Je to úkol na celý život. Buďme tedy trpěliví, vděční za chvíle ticha, které dostáváme, a především vytrvalí v jeho neúnavném hledání.

O. Jiří, celerář opatství Nový Dvůr a jednatel společnosti Labora s.r.o.