Prvé dni nového roka, 21. januára 2025

Milí priatelia,
Pozdravujem vás v týchto prvých dňoch roku 2025. Aký bude? Sú ľudia, ktorí sa na nadchádzajúce dni pozerajú s optimizmom. Buďme radšej tými, ktorí sa na ne pozerajú s nádejou. Medzi nimi je väčší rozdiel, ako by ste si mysleli. Optimistický pohľad sa pozerá na svetlé stránky vecí. Má svoju hodnotu. Existuje však nebezpečenstvo, že tento pohľad uviazne na povrchu reality a zámerne nevidí jej tienisté stránky, pretože môžu prameniť z povahovej črty alebo byť prejavom nálady. „Kresťanská nádej nie je optimizmus, ale oveľa viac!“ hovorí pápež František. Nádej ide do hĺbky, vidí skutočnosť takú, aká je, s jej jasnými, ale aj s jej tieňmi, dáva im zmysel a vlieva človeku silu. Nádej je dar. Je darom Ducha Svätého, a preto Pavol hovorí, že „nikdy nesklame“.
a nedá sa oklamať ani zastrašiť. Nech nám Pán, na príhovor Božej Matky, ktorá si uchovala nádej vo svojom srdci počas najväčšej temnoty od Veľkého piatku až po veľkonočné ráno , udelí túto milosť, ktorá všetko premieňa.
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
Možno vás zaujímalo, ako mnísi trávili Vianoce a Nový rok. Pravdu povediac, rovnako ako ostatné dni v roku. Ako každý kresťan, aj mních je pozvaný nezostať len pri vychutnávaní sviatočných chvíľ, ale osobne prežiť a preniknúť do toho veľkého tajomstva príchodu Božieho Syna na svet, ktorého prítomnosť tu na zemi nie je len historickou udalosťou, ale má moc premieňať náš život aj dnes.
Existuje však jeden aspekt, ktorý počas Vianoc vystupuje do popredia viac ako počas iných dní v roku. Je to osamelosť. Aj mních žijúci v spoločenstve prežíva samotu a na Vianoce, ktoré sú charakteristické chvíľami intenzívneho zdieľania s najbližšími, ju prežíva ešte silnejšie. Neuzatvára sa však do nej, ale o to viac otvára svoje srdce súcitu so všetkými osamelými, trpiacimi, skrátka so všetkými, ktorí sa potácajú pod ťarchou života, a všetkých ich nesie vo svojej modlitbe.
Ako novoročné prianie prijmite tento krásny text Jána Čepa. Verím, že má schopnosť osloviť všetkých, ktorí sa neuspokoja s pádlovaním po plytkých plytčinách svojho života ale majú odvahu pustiť sa do hĺbky.
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
Jan Čep
Cesta na jitřní
„Četl jsem kdysi jako chlapec povídku Václava Kosmáka, na jejíž název si už nepamatuji. Někde uprostřed polí, daleko od vesnic a měst, se setkávají okolo půlnoci starý a nový rok, stařec a jinoch. Je to chvíle jakéhosi bezčasí; jeden odchází a odevzdává vládu tomu, který nastupuje po něm. Stařec je unaven, pln hořkosti a zklamání. Mladík ho poslouchá nedůvěřivě, byť uctivě; je potají přesvědčen, že starý přehání, že svět není tak zlý, a buď, jak buď, že jemu samému se všecko povede líp. Cítí ve všech údech a ve všech cévách mízu nového života, svět se před ním otvírá jako nevyčerpatelný prostor naděje a dobroty.
Stařec má v ruce motyku a kope si za řeči hrob. Nakonec přeje mladému více štěstí, než měl on sám, a uloží se s hlubokým povzdechem únavy a úlevy do země. Jeho dědic je dojat, ale není schopen ani představy, že jemu samému by se mohlo jednou dít stejně; že ten, který se ukládá
do hrobu, byl před nedávnem právě tak mlád jako on, právě tak pln jistoty a sebedůvěry. Nemůže se ubránit pomyšlení, že byl-li starý v něčem zklamán, nepodařilo-li se mu všecko tak, jak doufal
a chtěl, byl tím bezpochyby sám vinen.
Zbývá nám ještě mnoho vykonat, přátelé, a naše naděje nemá konce, ať je nám dvacet let nebo osmdesát. Máme všichni v ruce páku Archimedovu a její opěrný bod je v našem srdci, v místě naší víry, naší dnešní úzkosti. Všichni spolupracujeme s Bohem nejenom na své vlastní budoucnosti, ale na budoucnosti celého lidstva. Každá naše myšlenka, každé naše odhodlání, každý pohyb naší lásky směrem k místu, kde stojí a trpí bližní, kde číhá a nenávidí náš nepřítel, dopadá těžce na váhy dějin a může změnit jejich směr.“
Srdečne O. Jiří, celerár opátstva Nový Dvůr a konateľ spoločnosti Labora s.r.o.